25. července – jen si to odložím
Některé věci mi přijdou na hlavu postavené.
Pohledy, pohledy, pohledy, výčitky a pak ta smršť krásných životů na Instagramu, kde všechno vypadá přesně tak, jak to já neznám. Nechci hledat pravdu tam, kde ji nenajdu. Nechci se ptát kámošek na čísla psychologů.
Tak nevypadá život, který jsem si představovala. Vnímám, že se ten čas ukusuje brutálně rychle. Narozeniny, svátky, Vánoce.
Dokola. Pořád.
A já? Stojím.
Přála jsem si toho tolik.
Mít krásnou postavu.
Nádhernou šatnu plnou výstavních kousků.
Dovolenou s Mochitem.
Děti, které mě milují, a já miluju je.
Večírky, cvičení, skvělou postavu, která vypadá jak z časáku i v tom nejobyčejnějším modelu.
Jo. Představovala jsem si to všechno jinak. Ani nevím, proč to píšu.
A vlastně ani nevím, komu bych to řekla.
Představuji si tu seanci u psycholožky:
„Tak mi povězte, co vás trápí?“
„No, milá paní, asi úplně všechno mě trápí.“
Třeba jen to, že jsem si myslela, že mé tělo bude obdivovat aspoň ten, kterého jsem si před pár lety vzala. Jenže já ani dnes večer nevím, kde vlastně je. A možná se mi po tom ani nechce pátrat.
Tak co jiného vám mám říct? Že káva je můj největší hrdinský objev každý den?
Že počítám každou kapku mléka do kávy, protože mi to v tom dni přijde jako ten nejduchaplnější prvek, který ještě dokážu vymyslet?
Ne.
Když nad tím přemýšlím… fakt ne.
Řekla bych jí, jak se fakt cítím. Že padám na hubu nejen každý den, ale i v noci, když nemůžu usnout. Bože… to jsou přesně ta klišé, která jsme kdysi slýchávaly a já si myslela, že se mě nikdy týkat nebudou.
Jenže…
Tvl, asi se mě týkají víc, než bych si přála.
Nevím, jak ti mám říkat.
Deníčku?
Nebo snůška nesmyslů mého kdysi vysněného života?
Nebo to, jak jsem se přistihla, že jediné, co mi za poslední rok vykouzlilo úsměv, byl pes, který si mohl hlavu urvat, jen aby chytil svůj ocas?
Jo, to bylo asi nejvíc. Tam jsem se fakt přistihla, že ho se zájmem sleduju. A snad mě to i baví.
„Takže, milá paní psycholožko, sedí před vámi desetkrát vyhořelá kráska, která asi právě projela svůj život, která má manžela, o kterém neví, kde je, a sleduje psy, kteří se honí za svým ocasem.“
Tak a teď mi laskavě za těch patnáct set, které po mně budete chtít, řekněte, jestli tyhle případy řešíte denně, nebo aspoň obden.
Pak asi vyfasuju dávku afirmací a doporučení, že nemám sledovat sociální sítě.
Nebo aspoň ne tolik.
A jako třešničku na dortu bych si, prosím, ještě přála nějaké vlídné věty na urovnání partnerského vztahu, až jednou v kuchyni potkám svého muže.
Ty jo… Už jen ta představa, že se ráno zase potkáme v kuchyni a já budu mít sevřený žaludek.
Proč se mi tohle děje?
Ne. Ne proč se mi to děje.
Ale do jakého stavu jsem se to, ku… vůbec dostala.
Řekla jsem si, že nebudu sprostá a budu všem přát, aby se mi to vrátilo.
Tak prosím, Vesmíre. Velký, největší. Naděl mi kousíček normálního života, který se bude dát žít. Aspoň trochu.
To by mi stačilo. I když…
Proč já jsem vlastně vždycky tak přízemní?
Jen trošku.
Hlavně aby se neurazili. Aby mě nepomlouvali ještě víc. A mít svůj klid, který stejně nemám.
Popravdě, vždycky jsem uměla krásně popsat, jak to jde se mnou z kopce.
Ok. Právě jsem ušetřila patnáct set za psycholožku.
Co dál?
Myčka už domyla. Já jsem s tebou nebyla. A lampa stále svítila.
Výborně. To básnické střevo v tobě přece jen zůstalo. Ty recitační soutěže nebyly náhoda. Ale to mi je v mém posraném životě teď stejně k ničemu.
Nejhorší je, že se bojím už každého rána.
Ne, že bych se nechtěla probudit.
Ale mě to už nebaví.
Probouzet se do ničeho, co nikam nevede.
Jasně, možná… možná… možná… Vím, babi. „Nerouhej se.“
Ale když je tak ku… těžké v tomhle životě žít, když už se nemám ani na co těšit.
Tak OK. Uděláme to jinak.
Zítra budu volná. Pro každého.
Každému, kdo mě potká, budu hrát nezadanou.
Takovou tu fiflenku, která každého odmítá, ale přitom každého chce.
To, kým jsem nikdy nechtěla být.
A teď budu. Zítra budu.
Spočítám zase ty kapky mléka a budu fiflenka. Och, jak krásně to zní.
Teď konečně začneš žít, má drahá. Tak, jak jsi nikdy nechtěla.
A přitom ses nechtěně dostala… úplně nikam. Všechno máš, a přitom nemáš nic.
A protože nemáš nic, tak vlastně ani nic nemáš.
Jo. Tak bych asi shrnula svůj život.
Jdu spát. Tohle je asi 658. večer, který končí úplně stejně.
Ale teď to přání!